„Tenkrát v ovčíně byla podlaha jen do třetiny, u vrat byl malej bar, vepředu podium žádný nebylo a v rohu hrál dost vyděšenej Jaromír Hutka (Jaroslav, pozn.red.) a v podstatě to byl velkej punk. Myslím, že tady byla maximálně stovka lidí,“ popisuje rok 2005 Jakub „Rouňák“ Roun, jeden ze zakladatelů a doteďka hlavní produkční festivalu.
Začátky byly takzvaně dřevní. Sud piva nebo dva, velkej hrnec guláše a rozsvícená Škoda 120, která svítila do míst, kde byli vystupující, aby bylo alespoň něco vidět. Parta kamarádů, spolužáků z vyšší odborné školy Jabok a jejich dalších přátel se v roce 2005 potkala na statku ve Vlčkovicích, který už v té době patřil Honzovi „Čépovi“ Počepickému. Kdo by tehdy tušil, že se z toho stane tradice. Tenkrát to všechno bylo papírově pod organizací Podblanickem, protože jsme byli prostě jen parta kamarádů bez znalostí formalit.
Festival s vizí
Další roky se mejdan zvětšoval a začalo se mu říkat festival, resp. VlčkoviceFest. Jelikož zakládající parta spolužáků z Jaboku studovala sociální práci, vzniknul nápad, že se na statku vybuduje chráněné bydlení. Tak vznikla neziskovka Statek Vlčkovice, o.p.s., kterou na podzim v roce 2008 založili Honza Počepický s Honzou Čandou. Rovnou s tím bylo jasné, že pod ní přejde taky festival. Jasný, festival nás bavil a nápadů s jeho organizací byla hromada. Co se ale komplikovalo, byla vidina chráněného bydlení.
„Netrvalo dlouho, rok, možná dva a došlo nám, že vybudovat chráněné bydlení nepůjde, protože jsme na to neměli ani zkušenosti ani peníze. Idea se ale proměnila ve vybudování sociálního bydlení na statku ve Vlčkovicích, což se nám zdálo reálnější,“ komentuje první roky organizace Honza Počepický. Jak přibývaly zkušenosti s tím, jak se VlčkoviceFest pomalu zvětšoval, začal sem tam vydělávat i nějakou tu korunu. Zejména protože od začátku festival dělali všichni organizátoři dobrovolně, což ostatně platí dodneška.
Z výtěžku tu padesát, tu sto padesát tisíc jsme za pár let rekonstruovali na statku dva byty a v roce 2012 spustili ubytování v režimu sociálního bydlení. Ale zpátky k festivalu.
Pomalu jsme rostli
Od třetího festivalu nám začal dělat plakáty hudebník, ilustrátor a kamarád Jarda Svoboda, kterej tu se svou kapelou Traband často i vystupoval. Ztvárnil i logo celé naší organizace. Po letech jsme na plakáty oslovovali i jiné umělce, ale letos, když je kulatý 20. festival, jsme zase požádali Jardu, ať nám plakát udělá. A udělal. Díky Jardo!
V roce 2014 pak vznikla v druhé budově, bývalém prasečáku, další scéna, kterou jsme interně měli nazvanou Chill-out, ještě předtím tam dva roky probíhalo promítání filmů. Chill-out měl bejt prostor, kde si budou moct návštěvníci festivalu trochu oddychnout v nějaký klidný atmosféře s příjemnou muzikou. To by ale nesměl Chill-out dostat na starost náš kamarád Jáchym Zvelebil.
„Já jsem tu stage zasvětil technu, protože techno je pro mě obrovskej symbol svobody. Atmosféra, která se dá zažít na rave parties, je tou svojí nespoutaností, organičností stejná jako u našich lidí na festivalu. Takže Chill-out prostě není žádnej Chill-out, je to normální rychta, co si budem povídat,“ popsal Jáchym pobaveně svoje pojetí „nový oddychový scény“ na festivalu v krátkým dokumentu Dát tomu život, kterej je i letos ke shlédnutí v našem kině.
Z kuchyně doma až do jídlostanu
V týhle době, v roce 2014, na festival jezdilo cca 400-500 návštěvníků a jídlo pro ně
Vařila statkářka Bára Počepická s kamarádkami ve dvou statkových bytech. To už ale dál nešlo, a tak jsme v roce 2015 postavili před ovčínem s Jáchymem, Jardou, Danem a pár dalšíma jídlostan, jak ho známe dodneška. Postavili jsme ho s tím, že vydrží tak tři čtyři roky.
Letos stojí už devět let a jen jsme ho párkrát drobně vyspravili. Jeho vybavení se taky proměnilo. Od domácích spotřebičů ke gastro mašinám, ve kterejch se dá naráz udělat třeba 10 kachen na trhaný burgery nebo 40 litrů guláše. Jinak by to nešlo.
Naučili jsme se taky, co je to takzvanej „hacap“, hygienický normy v gastroprovozu, pořídili jsme pořádný chlaďáky a v mezičase rodina Počepických vybudovala v druhý budově profi bourárnu a jatka. Maso ze statku je tak zpracováno a připraveno přímo zde, což je skvělý. Nicméně něco za něco. Vybudováním jatek jsme tak přišli o zmíněnou Chill-out stage, kde se na festivalu dalo pařit až do ranních hodin.
Každoroční koloběh příprav
Co se ale nezměnilo je každoroční příprava ovčína. Zhruba dva měsíce před festivalem se na dvou dobrovolnických víkendech ovčín musí připravit. Musí se sundat kovové hrádě a vykydat pár tun hnoje, protože ovčín je normálně používaný k chovu cca 80 ovcí, jejich 90 jehňat a v posledních letech k nim ještě částečně přibyla drůbež a do ovčína se chodí napájet i krávy.
Po festivalu zase je potřeba všechno dát do kupy, uklidit hromady věcí, velkejch stanů, materiálu atp. do skladu. Dobrovolníci pak vždycky jeden víkend v měsíci jezdí pomoct festival uklidit v srpnu, září a někdy ještě v říjnu. Prostě to vždycky tak tři měsíce připravujeme a po festivalu tři měsíce uklízíme.
Místo Chill-outu šapitó
V roce 2016 se už schylovalo ke zrušení Chill-out scény, ale mezitím vznikla druhá malá stage před ovčínem v armádním stanu. Malá byla ale jenom rozměrama. Atmosférou a oblíbeností, jak jsme brzy zjistili, byla stejná jako pódium v ovčíně.
V roce 2018 jsme si přes kamarády z techno scény půjčili šapitó, do kterýho se vejde až 400 lidí a v něm vybudovali další bar. Konečně byly obě scény rovnocenný i kapacitně, a tak zatímco dohrála kapela v ovčíně a zvučila další, začala produkce v šapitó. Tak to v podstatě jede až do dneška.
Kam jsme to až dotáhli
Nicméně pořád nám jezdilo víc a víc lidí, takže letos na festivalu je nový velký bar před ovčínem a v šapitó je zas o to víc místa. Taky poprvé máme tzv. Valník stage za jídlostanem, kde v sobotu vystoupí tři písničkáři. Kapacitně jsme v roce 2022 našli svůj strop na cca 900 návštěvnících, což je maximum, abychom to my organizátoři přežili a návštěvníci měli ještě dostatek komfortu.
Long story short – letos děláme dvacátej festival. Na začátku byl vyděšenej Hutka v rohu ovčína a kam jsme to dotáhli!
Díky všem, kdo se na něm historicky podíleli, podílejí dodneška a hlavně díky dobrovolníkům, bez kterejch by se to nepostavilo, neuvařilo, nezorganizovalo a ani pak nezbouralo a nepřipravilo na další ročník.