VlčkoviceFest je pěkný projekt, ale organizace primárně dělá něco jiného. Můžeš to v kostce přiblížit?
Od té doby, co jsem se přistěhovala do Vlčkovic, bylo jasné, že se organizace chce podílet na nějaké formě podpoře společnosti. Dost mě zaujalo, že je to cíl a ještě víc mě bavil vývoj vzniku našich sociálních služeb. Jak zábavné to bylo, se sem bohužel nevleze. To je na delší povídání. Nicméně aktuálně provozujeme tři služby. Pracujeme s rodinami a dětmi a mladými dospělými a máme v provozu linku krizové pomoci. Vlastně to vypadá tak, že se na nás obrátí rodič nebo dítě, a i když přesně neví, co chce, ví, že takhle už to nechce. Společně pak mapujeme, kde je potřeba podpory a co můžeme udělat pro to, aby jim bylo líp.
Proč to děláte?
Nemůžu mluvit za ostatní. Já to dělám proto, že jsem se sama v životě ocitla v situaci, kdy jsem nevěděla, jak dál a kde vzít sílu. Tenkrát mě podržela rodina a zároveň si uvědomuju, že takový luxus, jako jsem měla já, nemá každý. Nabízet lidem možnost najít podporu v situaci, která se zdá bezvýchodná, mě těší. Hodně si uvědomuju, jak těžké je, říct si o pomoc a vážím si každého, kdo si o ni řekne.
A kam to půjde dál? Jaké jsou vize?
V sociálních projektech jsem v organizaci začínala jako jediný zaměstnanec na částečný úvazek. Pamatuju si, jak jsem neměla kancelář, občas jsem pracovala i v autě, protože naše práce je především terénní a neměla jsem k dispozici žádnou kancelář nebo zázemí. Teď máme kanceláří pět a od září nás bude osm. Rozrůstáme se na základě toho, že poptávka po našich službách stále roste. Daří se nám dělat to, co dělat chceme. A věřím, že rozšiřování služeb přinese ještě víc radosti – nebudu kecat, starostí samozřejmě taky.
Co mně přijde zajímavé, je to, že to celou dobu děláme ve stabilním týmu. Já už jsem v něm od 7. července čtrnáct let a za tu dobu jsem se toho fakt hodně naučila a baví mě, jak se na lidi v organizaci můžu pořád spolehnout. A těšte se na to, co ještě vymyslíme.